Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O švédských TID sedá ve stručnosti říci, že to je pětičlenná kapela z Linköpingu, která inklinuje k repetitivní rockové hypnóze a „Fix Idé“ představuje jejich regulérní debut. Pod touhle nicneříkající větnou konstrukcí se ve skutečnosti skrývají hudebníci, kteří dokáží úspornými prostředky evokovat nesmírně prostorné duchovní krajiny na pomezí nostalgie, magie, nečekaných erupcí podvědomí a studené industriální dystopie.
Ponuré odkapávající intro „Bom Shiva“ plíživě ztlumí osvětlení v místnosti o několik odstínů, to podstatné ale přichází až v následné „Dumhetens Gudinna“. Skřípavý repetitivní riff se vynoří z podpalubí, nastoupí groovy osmdesátkový sampl a Švédi rozjedou svůj snový stroj, který pohlcuje robotický tep industriálu, rozmáchlost art rocku, hypnotický rytmus kraut rocku, chraplavé švédské zaříkávání a nefalšovaný skandinávský popík a z druhé strany chrlí tíživé, a přitom pestré monolity.
TID velmi úsporně fúzují „futuretro“ klávesové rejstříky osmdesátých let, reminiscence na osmibitové samply, těžkotonážní baráž riffů a překvapivé úskoky. Někdy nechají skladbu dunivě gradovat jako morbidní rituální zaříkávání („Aurora Surrealis“), jindy do ní vnesou překvapivý prvek, který jí dodá nevšední nádech (folklorně působící klavírní part v rozhoupané „Solens Nya Namn“).
Milovníci BLADE RUNNERa a cyberpunku se blahem zatetelí u pohřebně zádumčivé „Demimond“, která jako by před očima odemykala imaginární zadýmenou megalopoli plnou tlumených hlasů a indiferentních tváří. Rozloučení v podobě tracku „Nadir“ zatočí kolem času a vrhne vás někam do sladkých artrockových sedmdesátek, z nichž dodnes švédská scéna těží třeba křehké akustické perly v tvorbě písničkáře Hanse Appelqvista. Jako jeho velký ctitel se tímhle táborákem pro hipísácké androidy nemohu cítit zrazený, byť uznávám, že jinak velmi jednolitou (fixní) atmosféru desky trochu ředí.
„Fix Idé“ je prvotina, která bez podlézání konvenuje aktuální zálibě v soundu a estetice 80. let. Je to trochu jako čelní srážka buraniády PAIN s intelektuální jízdou pozdních ULVER, do níž se nečekaně přimotají belgičtí dEUS ve své depresivnější chvilce (a to všechno se odehrává v tíživém snu Vangelise).
TID nejsou žádnou umaštěnou kopírkou. Jejich retro sklony jsou silné, ale celkový dojem z desky směřuje spíš někam do odlidštěné a chladné budoucnosti. Jeden z mnoha úctyhodných letošních objevů!
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.